...a aby toho nebylo málo...

22. dubna 2010 v 20:41
...tak se islandské útroby začínají probouzet...http://www.islandklub.com/article_78
 

...Island stále v pohybu...

19. listopadu 2009 v 16:40 | Pík
...tak jsme opustili Island, krásnou klidnou zemi plnou spokojených lidí...a už za pár měsíců bylo všechno jinak...

Jak to třeba může být...

6. února 2008 v 21:59 | Pík
Vedoucím workcampu na Islandu
Probouzím se v 7 hodin. Trollaskagi (Trolí hory) jsou v mracích a to nevěští nic dobrého, očemž se přesvědčuji vzápětí. Beznadějně prší. V jiné zemi by možná šlo smlouvat, ale za svůj tříměsíční pobyt tady na Islandu, už jsem si zvykl, že Islanďané moc o počasí nedbají, takže do práce se musí.
V kuchyni potkávám Francouze Bruna, jako každé ráno vstal dřív a uvařil pro všechny čaj a kávu. "Jak se ti líbilo včerejší rybaření?", ptám se asi nejspokojenějšího účastníka campu. "Super, nečekal jsem že to bude tak snadné." Přikyvuju. Má pravdu, nebylo to jako sedět hodinu u rybníka v Čechách a čekat na kapra. Islanďané nás vzali na moře a potřebných 10 tresek jsme měli asi za půl hodiny.
Dívčí ložnice už je celá v pohybu, zatímco kluci ještě pospávají, což přičítám tomu, že pijí víc Kalthi, nejlepšího islandského piva, které se v sousední vesnici připravuje výhradně s českou technologií a z Česka přivezenými surovinami. Každopádně v 8 jsou všichni navlečeni v nepromokavých bundách a kalhotách a naše mnohonárodnostní skupinka vyráží do práce.
Dalvík je tuctová rybářská vesnice severního Islandu s přístavem, jednou hlavní třídou, kde jsou všechny důležité obchody a instituce a nezbytnou rybí továrnou. Myslím, že mezi o něco víc než tisícovkou obyvatel asi není nikdo, kdo by ještě nezaznamenal, že jsou tu ,,ti dobrovolníci" a navíc jsme to ještě pojistili plakátem "Kdo jsme a co tu chceme", který jsme pověsili na radnici, takže naše raní cesta do práce nebudí rozruch.
Přicházíme do technických služeb. "Goudan dajin," zdravíme sborově našeho zaměstnavatele. Každý náš pokus o Islandštinu mu dělá radost. Jón Arnar pracuje pro místní technické služby a má na starosti všechno co se týká městské zeleně a veřejných prostranství. Vycházíme s ním perfektně, zvlášť od doby co nás pozval na pravou islandskou večeři: jehněčí a brambory se sladkou omáčkou. My mu pozvání ještě dlužíme, ale francouzská sekce naší skupinky už má všechno naplánováno. "Dnes je výborné počasí pro sázení stromků, takže si vezmeme tady ty sazečky a sazenice a pak vás odvezeme do lesa," hlaholí Jón Arnar vesele. Za deset minut už všech deset dobrovolníků vyskakuje z dodávek v tom, čemu Islanďané říkají les, tedy asi hektarový pozemek porostlý pětimetrovými stromy, ale to se při jednoprocentní pokryvnosti islandských lesů dá vcelku pochopit.
Pracujeme ve dvojicích. Já se Španělkou Núrií. "Náš workcamp by měl mít studijní téma globální oteplování, proč jsme ještě nic nedělali?", ptá se na oko podrážděně. Dobře ví, že na to v rámci ostaních aktivit nebyl čas, pořád se něco děje. Seznamovací hry, výroba plakátu pro radnici, lekce islandštiny od našich přátel, večeře u Jóna, rybaření... "Jo, máš pravdu, tak dneska večer a budeme potřebovat nakreslit mapu světa." "Mohla bys to udělat?" "Jasně," dává další sazenici a hnojivo do mnou připravené jamky. Je dvanáct hodin, čas oběda. Na vřesovišti za námi přibylo několik stovek malých bříz a modřínů a náš šéf nás veze zpátky.
Každý den dva účastníci vaří oběd a večeři. Dnes se vážně těším, protože Japonci Kota a Sunao si přivezli spoustu tradičních surovin, aby jídlo bylo opravdu japonské. Kuře s omáčkou a ryží. Vedou to k dokonalosti tím, že všem rozdali hůlky, tajně mám pocit, že proto aby se trochu pobavili naší nešikovností, ale oběd je vynikající, takže ho odměňujeme potleskem - stejně jako všechna ostatní jídla v ostatní dny, je to náš malý rituál. Ale nezdržujeme se doma dlouho, ve 13 hodin už jsme zase v práci.
Přestalo pršet, takže jdeme pokračovat v úklidu pláží, což je součást velkého projektu neziskové organizace Veraldarvinir, ve které já sloužím svoji šestiměsíční evropskou dobrovolnou službu, a která ve spolupráci s radnicí v Dalvíku pořádá tento workcamp (jeden z víc než 40 po celém Islandu) pro účastníky z celého světa.
Začalo svítit slunce, ale větrovku nikdo nesundává, protože neustále fouká a k polárnímu kruhu je to co by kamenem dohodil. Ostaně za pár dní vyrazíme trajektem na Grímsey, jediné místo na Islandu, kde lze polární kruh skutečně překročit. Odpoledne s námi pracují brigádníci z letní školy, je to jeden z důvodů, proč tu máme tolik islandských přátel. Jsou přibližně našeho věku a děláme stejnou práci. Jediný rozdíl je v tom, že oni dostávají plat a my jídlo a ubytování a možnost poznat tuto krásnou zemi trochu jiným než turistickým způsobem, ačkoli asi polovina lidí se po 14 dnech našeho tábora chystá ještě cestovat nebo jede přímo na další workcamp.
Děláme rojnici a každý do svého pytle sbírá všecky ty kusy plastu, rybářských sítí a bůh ví čeho ještě.
Monotónní práci zpestřuje monitoring. Na přesně vyznačených čtvercích sbíráme odpadky, třídíme podle velikosti a materiálu a nakonec vážíme, výsledek pošleme do naší kanceláře. Je to jenom odhad, ale na konci sezóny budeme přibližně vědět kolik jsme nasbírali a co byly hlavní znečišťující látky. Pobřeží v Dalvíku dopadlo velmi dobře.
Pět hodin odpoledne, práce pro dnešek končí. Dánka Mie a Belgičanka Kathleen mi dávají seznam surovin, které jim mám koupit na zítřejší vaření. Jdu s batohem do místního supermarketu a potom se přidávám k ostatním v městském bazénu. Máme ho od radnice zadarmo, a tak sem chodíme každý den po práci plavat nebo lenošit do malých teplých bazénků, což je rovněž výborná příležitost k seznamování s Islanďany.
Večeří jsou včera ulovené tresky, Japonci si s nimi dokáží výborně poradit. Po večeři nás nečekaně navštěvuje Magni, jeden z našich spolupracovníků. Potutelně se usmívá. "Ještě chcete ochutnat naši tradiční specialitu, jak jsme se bavili předevčírem?" "Určitě!" Všichni účastníci jsou nadšení, jenom moje spoluvedoucí Tina ze Slovinska a já se držíme trochu stranou, protože už jsme se shnilým žralokem měli tu čest. Magni tajuplně otevírá krabičku a místností se šíří žraločí "vůně". Účastníci se tváří velmi statečně a každý si kousek vezme. Fanouškem téhle pochoutky se nikdo nestal, ale všichni jsou spokojeni, že si tuhle nezbytnou islandskou zkušenost mohou odškrtnout. Magni se poroučí domů a nás čeká poslední dnešní úkol.
Núria udělala krásnou mapu světa a Tina vede aktivitu, kdy každý píše o následcích globálního oteplování a klimatické změny ve své zemi a co proti tomu můžeme dělat. Častější záplavy, vichřice, méně sněhu...děsí mě, jak je to všude podobné. Výsledky lepíme na stěnu, kde už máme plakát "Proč vlastně čistíme pláže?",, a taky něco o každém z nás.
Končíme asi v jednu hodinu ráno, mám toho tak akorát a jdu hned spát. Moje poslední myšlenka patří tomu co budu dělat až tenhle tábor skončí. Budu mít 14 dní volna takže asi trochu cestovat severním Islandem a pak mě čeká další camp s novou skupinou ve východních fjordech. Už se na to těším.
Více o workcampech
Více o evropské dobrovolné službě
 


Zase doma

29. prosince 2007 v 22:11 | navrátilci
...Tak už jsme zase doma...
...jak jsme se tam vlastně na těch v průměru 6 měsíců dostali?
...jako dobrovolníci evropské dobrovolné služby, na kterou nás vyslal INEX-SDA
Případné další dotazy a připomínky můžete směrovat na naše maily emrichova at seznam.cz a mrepik at volny.cz

Jsme desne slavni..

29. srpna 2007 v 23:36 | Pik
...no znate to ... veci nemusi byt takove, jak se zdaji byt...ale je dobry videt...
a 10 % vyměnit za 25 % a do důvodů odlesňování přidat vypalování kvůli pastvinám pro ovce...:0)

Na úvod

9. května 2007 v 1:24 | Monika a Pík
Skutečnosti na tomto blogu zveřejňované fotili, popisovali a hlavně prožívali Monika ze Znojma a Pík z Roztok, kteří se nezávisle na sobě vydali dobrovolničit na Island, kde v rámci projektu organizovaného neziskovkou Veraldarvinir, zapojili nepočetnou islandskou komunitu do čistění pláží od odpadků a pokusili se na malých seveřanech uplatnit všechny učební metody, které načerpali ve své vlasti.

Kam dál